Úvod aneb Proč na publiku záleží

Teď budu mluvit za muže. Chtěli bychom být krásní jako Brad Pitt, moudří jako král Šalamoun, chytří jako Albert Einstein, silní jako olympijský vítěz ve vzpírání, vytrvalí jako maratonec, odvážní jako gladiátor Spartakus, bohatí jako Bill Gates, chápaví a láskyplní jako Ježíš – to jsme my ve svých představách, když jsme sami. Pak vyjdeme mezi lidi a hned je všechno jinak. Nechováme se podle vysněného ideálu, ale často jednáme jako strašní hlupáci – nyní už mluvím za muže i ženy. Všichni jsme už někdy zažili podobné situace:

• Jsme uprostřed bouřlivé debaty s partnerem na ulici. Jsme nepříjemní, zuříme, k partnerovi se chováme ošklivě, když vtom zahlédneme známého. Okamžitě roztajeme do úsměvu: „Jé, ahoj! Jak se máš? Jsem moc rád, že tě vidím. Jasně, zajdeme na oběd, počkej mám u sebe diář, hned se domluvíme kdy…“ Jakmile se známým domluvíme a on zmizí z dohledu, vrátíme se do role neústupného odpůrce jakýchkoliv návrhů partnera.
   
• Vytýkáme svému dítěti, že je strašný lajdák a hlupák, protože zase přineslo ze školy poznámku, že zapomíná. Zazvoní telefon a my po deseti sekundách mile a soucitně říkáme: „To je mi líto, že tvého syna na tu školu nevzali. Mně připadá takový šikovný a chytrý. Určitě z toho musíte být zklamaní…“ Chápaví a soucitní jsme jen do okamžiku, kdy telefon zase položíme. Pak se bleskově proměníme zpět v netrpělivého a netolerantního rodiče.
   
• Sedíme s partnerem v restauraci, bavíme se a před námi leží jídelní lístky. Přijde číšník s otázkou, zda už víme, co si dáme. „My jsme si ještě nevybrali.“ Číšník odejde a my to komentujeme: „To musí ten člověk furt otravovat? To nemůže chvíli počkat?“
   
• Se zachmuřenou tváří vytýkáme kolegovi pozdní příchod na poradu. Ten se brání, protože sněžilo a kvůli nehodám byla dopravní zácpa. Vtom vejde majitel firmy a všem se omlouvá, že zdržel zahájení porady. Bleskově v mozku přepneme na zdvořilý tón a nadřízenému pravíme: „To nevadí. Všichni víme, že dnes jsou hrozné cesty.“

Jsme pokaždé jiní: sami, s blízkými, se známými i s cizími lidmi. Vždy se přizpůsobujeme očím a uším druhých a ani s nimi nemusíme přímo mluvit. Stačí nám, že víme, že nás někdo pozoruje. Pak už hodně z toho, co děláme, je přetvářka anebo přímo lež. Je obrovský rozdíl mít a nemít publikum. Také je rozdíl mezí tím, zdali to publikum tvoří známí, nebo cizí lidé, podřízení, či nadřízení, starší, či mladší.

Už malé dítě se chová s respektem ke starším sourozencům, nevlastnímu otci anebo babičce a dědečkovi, když je s nimi o samotě. Jakmile se však objeví maminka, u které má dítě vždycky zastání, okamžitě respekt ztratí a začne svým příbuzným odmlouvat. A v dospělosti to dovedeme k dokonalosti. Stačí na publikum pomyslet a už se změní nejen naše chování, ale hlavně způsob mluvení.

Proč to tak je?
???
Důvodů je více.

Prvním z nich jsou archetypy (z řeckého arche-typos, první vzor, ražba)
Archetyp znamená pravzor, vzorovou postavu či představu. Například moudrý stařec, bohyně, madona, hodná matka nebo hrdina. Podle švýcarského psychologa Carla Gustava Junga používáme při přemýšlení archetypy proto, abychom lépe chápali náš svět. Všechny silné myšlenky v historii mají základ v archetypech.
Část své osobnosti před světem skrýváme a jinou část naopak jiným ukazujeme. Tu část našeho já, kterou ukazujeme ostatním lidem, Jung nazval persona – to je maska, kterou si nasazujeme v přítomnosti dalších osob. Je to divadlo, které vědomě či podvědomě hrajeme na druhé, abychom ovládli to, jak nás vnímají.

Ta část našeho já, kterou před světem skrýváme, je stín – ten je pravým opakem persony. Stín je to zlé v nás a nechceme, aby ho viděli ostatní. Jsou to naše tajemství, potlačované myšlenky a špatné rysy naší povahy. V bibli se objevuje jako ďábel, v literatuře třeba jako pan Hyde (doktor Jekyll představuje jeho personu). Stín vystihuje náchylnost každého z nás ke špatnostem. Naše fascinace velkými zločinci jenom odhaluje, nakolik je agresivita a zlo naší přirozenou součástí, ať už chceme, nebo ne.

Archetypální hrdinové se vyskytují v pohádkách: Sněhurka, Popelka, draci, ďáblové, princezny, čarodějové, hloupý Honza a tak dál. A nejen v pohádkách. Ve svých představách o samotě jsme archetypální hrdinové. Dívky a ženy jsou princezny, Sněhurky, Popelky, Johanky z Arku nebo lady Diany. Kluci a muži se zase vidí jako hrdinové, rytíři, princové, králové, Caesarové, Steveové Jobsové, Edisonové, majitelé harémů, čarodějové a tak dál.

Druhým důvodem, proč se chováme podle publika,
je fakt, že to, čím si přejeme být, není to, jací opravdu jsme. Předchozí věta je sice kostrbatá, ale hodně pravdivá. Chceme věřit, že je v nás pouze dobro. Jenže co je doopravdy v nás, o tom vypovídají jen naše činy v konkrétních situacích. A ty jsou někdy přímo úděsné:

• O samotě si říkáme, že dnes se nenecháme vyprovokovat, a pak z nějakého důvodu „vybouchneme“.
• O samotě jsme sebejistí, a na zkoušce nebo prezentaci znejistíme a selžeme.
• O samotě si říkáme, že už nikdy nebudeme chodit s alkoholikem, a pak se do dalšího zamilujeme.
• O samotě si říkáme, že dnes budeme na dítě hodní, a pak ho seřveme.
• O samotě si říkáme, že už nebudeme nevěrní, a pak podlehneme.

Prostě ve svých představách jsme hrdinové. Jenže v reálném životě podlehneme situacím a svým náladám a potom se už nechováme jako hrdinové. Dokonce selháváme opakovaně. Když použiji slovník archetypů, místo já a persony se prosazuje náš stín.

Třetím důvodem je, že se chováme „inverzně“ podle blízkosti
Nejlépe se chováme k vysoce postaveným lidem, se kterými si nejsme blízcí. Dobře se chováme k naprosto cizím lidem, o kterých nevíme, co od nich můžeme čekat. Anejhůř se chováme k těm, kteří jsou nám nejblíže.

Vezměte si třeba kritizování. V kontaktu se zcela cizím člověkem se řídíme zásadou „Kritiku si nech pro sebe a ukaž milou tvář“. K cizím se chováme slušně, zato své blízké zkritizujeme okamžitě. Ti, které máme nejraději, to od nás schytají nejvíce. Jak je to možné? Že by to záviselo na možné podobě odplaty?
???

Pokud jde o pomáhání, je to trochu jinak. Těm vysoce postaveným někteří z nás opět pomáhají, ale mnozí se jim naopak snaží spíše škodit. Nejméně pomáháme cizím neznámým lidem, více svým známým a přátelům a nejvíce pomáháme rodině (pokud máme dobré rodinné vztahy).
Tímto zvláštním způsobem publikum a sociální blízkost ovlivňují naše vztahy. Hlavně si nenalhávejte, že vy jste jiní, že vy se před lidmi nepřetvařujete, nelžete a ani nepodvádíte. Děláme to všichni.

* To byl úvod knihy Debordelizace VZTAHŮ, která vyjde už za necelý měsíc: 1.7.2020. Pokud si ji objednáte v předprodeji na eshop.ivotoman.cz/debordelizace-vztahu dostanete dva dárky:

• Knihu dostanete v akci 1+1. Jednu zaplatíte a druhou dostanete zdarma. Máte tak dárek pro své blízké.
• K tomu Vám dám jednu knihu Božka zcela zdarma.

 

 

S pozdravem

Ing. Ivo Toman
TAXUS International s.r.o.
Na Pankráci 1618/30, 140 00 Praha 4

PS: Nezapomeňte, že akce 1+1 platí jen při předprodeji do 30. 6. Pak už bude v knihkupectvích za normálních podmínek.