Vyrostl jsem v hornické vesnici

Když jsem v šesti letech přišel do první třídy, dost rychle jsem si uvědomil, že si nejsme rovni.
Ve třídě nás bylo něco přes 30. Jeden z mých spolužáků, říkejme mu Aleš, bydlel dva domy ode mne a hned první den se stal třídní hvězdou. Učitelkou opěvovanou hvězdou.

On totiž uměl plynně číst, psát a skvěle počítat, ještě než nastoupil do školy
Pro mne to bylo překvapení, protože předtím jsme chodili do stejné školky, bydlel ode mne jen pár desítek metrů a často jsme si spolu hráli. Paní učitelka ho před námi dlouhé měsíce vychvalovala do nebes.

Druhým extrémem byl Honza, který bydlel jen o dům dál za Alešem. Honza nedokázal sedět na místě a dávat pozor. Neustále se během vyučování potuloval po třídě, plazil se nám pod nohama mezi lavicemi a na žádnou otázku neznal odpověď. Dokonce občas pil inkoust z kalamářů. Dodnes vidím jeho stále rozesmátou přiblblou fialovou pusu.

Velmi rychle jsem také zjistil, že ve třídě jsou tři velmi silní kluci. Fyzicky byli velmi talentovaní. Poznal jsem to na vlastním těle.

V pololetí přišlo první vysvědčení
Naprostá většina měla velkou jedničku. Já a asi tři další jsme měli velkou dvojku. Honza nás po vysvědčení opustil, neboť ho poslali do zvláštní školy. Od té doby jsem už nikdy neviděl člověka pít inkoust.

Mně poslali k psycholožce, zda taky nemám jít do zvláštní školy. Byl jsem těžko zvladatelný, měl jsem problémy se soustředěním a také se spolužáky, k tomu tiky a naprosto nečitelný rukopis. Psycholožka usoudila, že jsem sice divný, ale na zvláštní školu to není.

Pár školních let uběhlo jako voda…
Po osmi letech jsme já a tři další nastoupili na gymnázium. Pár dalších šlo na průmyslovku či obory s maturitou a většina šla na učňák.

Původně dokonalý Aleš se během pár let z premianta stal podprůměrným školákem
Vyučil se horníkem, jelikož na obor s maturitou neměl známky. Oženil se, rozvedl, okradl svou jedinou sestru o hodně peněz, a ta se s ním přestala stýkat. Aleš zemřel ještě před padesátkou. Příčinou byl alkohol, stejně jako u jeho otce.

Hloupý Honza se v osmnácti vydal spolu se dvěma sobě podobnými výlupky pěšky do kapitalistického Rakouska, což bylo dost odvážné, protože jsme žili asi dva kilometry od polských hranic. Daleko však nedošli. Spolu s kamarádem polili toho třetího benzínem a zapálili ho.

Z těch tří silných kluků se dva stali horníky a třetí dělníkem, ten byl už v 16-ti letech otcem, v 18-ti dvojnásobným a zemřel před čtyřicítkou.
Čtyři z nás dokončili vysokou školu, dva jsou vojáci z povolání, jeden emigroval do USA a už se nevrátil. Někteří spolužáci poznali vězení.

Jedna spolužačka byla třídní hvězdou
Byla hezká a skvělá v učení i ve sportu. Její matka byla zástupkyně ředitele školy a přesvědčená komunistka, která ji uhlazovala cestu. Dnes má bývalá hvězda značnou nadváhu, obrovské dluhy a velké jizvy (nevím, zda je to po sebepoškozování nebo po rvačkách).

Zato jiná spolužačka neměla rodiče, kteří by ji nějak pomáhali. Vůbec neměla rodiče. Neměla ani skvělé známky a nebyla třídní hvězdou. Dnes je velmi úspěšnou ostravskou podnikatelkou.

Na třídním srazu po 25 letech mi třídní učitel a pozdější ředitel školy řekl, že většinou dokázal odhadnout, kdo z jeho dětí má talent a někam to dotáhne, ale například u mne se spletl…

Všichni se občas mýlíme
Já jsem se šeredně spletl s výběrem zaměstnání, protože jsem se léta pokoušel uspět v oblastech, ve kterých jsem měl mizerné předpoklady k úspěchu.
Párkrát jsem se spletl při výběru lidí. Avšak jindy jsem lidi dovedl odhadnout docela přesně.

Pokud jde o nadání, už několik let řeším tyto rébusy:

• Jsme v odhadu lidských talentů přesnější než v jiných oblastech našeho předpovídání?
• Jak odhadnout, kam to jednotliví lidé dotáhnou?
• Dá se to vůbec odhadnout?
• Proč někteří naplní svůj potenciál a jiní ne?
• Dá se tomu předcházet? A jak?
• Proč spoustu talentů neobjevíme?Jak poznáme talent na něco u sebe i u jiných?

S pozdravem